„Na zasvěcení prvního krematoria začátkem března 1943 přijeli prominentní hosté z Berlína, vysocí důstojníci i civilisté. S výkonem byli velice spokojeni a pilně používali dveřní kukátko, které je umístěno na dveřích komory…“
7. dubna 1944 uprchli z koncentračního tábora Osvětim-Březinka dva slovenští Židé – Rudolf Vrba a Alfred Wetzler. O několik dní později sepsali zprávu, díky níž se světová veřejnost poprvé dozvěděla detaily o nacistické vyhlazovací mašinérii. Slova očitých svědků, která zachránila tisíce životů a po válce napomohla k odhalení nacistických zločinů. Místo sepsání – Žilina. Město, kde letos symbolicky zahájil své slovenské turné Vlak Lustig.
Pro mnohé čtenáře a posluchače byla Vrbova a Wetzlerova zpráva příliš fantaskní na to, aby jejímu obsahu uvěřili. Po sedmdesáti letech se začíná situace opakovat. I proto již druhým rokem střední Evropu křižuje vzdělávací vlak, který má prostřednictvím divadelní adaptace novely Arnošta Lustiga „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“ připomenout zrůdnost nacistického plánu likvidace evropského židovstva.
Vlak Lustig připomíná památku obětí této genocidy nejen svým odkazem k transportům Židů v dobytčích vagonech, ale i svou trasou. Na železničních stanicích, které jsou zároveň historickými památnými místy holocaustu, připomíná, co všechno se před sedmdesáti lety v těchto místech stalo – i to, co zároveň zmizelo v nenávratnu. Čím více míříme na východ, tím je uvědomění důsledků stále trýznivější: s desítkami tisíc masově povražděných nevinných obětí málem zmizela i celá jedna kultura…
V Žilině žilo před válkou přes 3 000 Židů. 6. října 1938 zde byla sepsána tzv. Žilinská dohoda o autonomii Slovenska. Když 14. března následujícího roku „Sněm Slovenské země“ vyhlásil samostatnou Slovenskou republiku, vazalský státní útvar nacistického Německa, byl osud žilinské židovské komunity zpečetěn. Poblíž železniční zastávky Žilina-Záriečie byl zřízen sběrný tábor, odkud bylo do vyhlazovacích táborů deportováno přes 18 000 Židů. Z těch žilinských přežilo přibližně 500. Dnes jich v Žilině žije ani ne stovka…
Tato děsivá statistika provází Vlak Lustig po celou dobu jeho slovenské jízdy. Další zastávka – Poprad. Ve městě pod Tatrami byla 25. března 1942 zahájena tzv. Akce David – 1 000 mladých žen a děvčat ze Šarišsko-zemplínské župy bylo na příkaz předsedy tehdejší slovenské vlády Vojtecha Tuky deportováno do německých koncentračních táborů. Za každou z nich, stejně jako za ty, kteří tento první transport Židů následovali, Slovensko zaplatilo 500 říšských marek, tak zvaný kolonizační poplatek. Během první etapy deportací, které do konce roku 1942 probíhaly v pravomoci Slovenského štátu, bylo z celého Slovenska během pouhých sedmi měsíců deportováno těžko uvěřitelných 58 000 Židů.
Na nátlak slovenské veřejnosti (např. 21. března 1943 byl ve slovenských kostelech čten list římsko-katolických biskupů protestujících proti diskriminaci Židů) byly deportace zastaveny. Když v roce 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, Slovensko obsadila německá armáda. 30. září nacisté zahájili druhou etapu deportací, která postihla přibližně 13 000 Židů. Poslední transport opustil Slovensko až 30. března 1945.
Skutečná deprese přichází na východě. Z první koleje prešovského nádraží, kde 22. srpna Vlak Lustig zahrál Kateřinu Horovitzovou, bylo deportováno přes 6 000 židovských mužů, žen a dětí. V Košicích, městě s nádhernými židovskými památkami, žilo v roce 1930 přes 11 000 Židů. Během necelého jednoho měsíce roku 1944 byli posláni na smrt. Po válce se jich do Košic vrátilo jen několik stovek. Podle některých svědectví byli Židé a Romové soustředěni v městské cihelně a odtud nočními Košicemi převáženi dobytčími vagony po tramvajových kolejích k hlavní železniční trati…
Symbolem zmaru, který přinesla důsledná realizace nacistické ideologie, je Bratislava. Počátkem 20. století byla skutečným multikulturním městem, kde lidé běžně hovořili až sedmi jazyky. Dobové fotografie židovské čtvrti, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let musela ustoupit stavbě městské dálnice, ukazují jiný svět. Svět, který měl pro „čistotu rasy a kultury“ přestat existovat.
Ortodoxní Židé přezdívali Bratislavu Jeruzalémem Uherska. V Bratislavě žil a učil Chatam Sofer, poslední zázračný rabín, který v Bratislavě počátkem 19. století založil světově proslulé rabínské učiliště. Zemřel v roce 1839 a byl pohřben na původním bratislavském židovském hřbitově. Jeho škola byla v roce 1939 přesídlena do Jeruzaléma, kde funguje dodnes.
Během druhé světové války měl být původní židovský hřbitov v Bratislavě zlikvidován kvůli stavbě nábřežní silnice. Jako zázrakem se podařilo zachránit alespoň Soferův hrob a 23 dalších. Hroby byly ukryty v podzemí, ve vlhké temné kobce, před zraky veřejnosti.
Pro ortodoxní Židy je Soferův hrob druhým nejposvátnějším místem po Zdi nářků. Počátkem našeho století zde byl nad hrobem vybudován památník, který je hojně navštěvován věřícími z celého světa. Jeho návštěva je sestupem do hlubiny minulosti. Památník připomíná zmizelý svět, ale zároveň dává naději nového začátku.
Iniciativu stavby památníku Chatama Sofera následují po celém Slovensku. Ve městech se obnovují židovské památky i židovská kultura. Například v Žilině skupina mladých Slováků z kulturního centra Žilina-Zariečie renovuje komunisty zcela zničenou městskou synagogu na Kunsthalle.
Je úterý 27. srpna, poslední den slovenské pouti Vlaku Lustig. Dva ortodoxní bratři z New Yorku sedí v přednáškovém dobytčáku a mlčky sledují dokument o loňském ročníku projektu, který zakončil svou cestu na nádraží v Osvětimi. Starší bratr se detailně zajímá o počty deportovaných Židů z měst, která jsme na Slovensku navštívili. Mladší se ptá, proč musíme hrát o holocaustu divadlo, když se to přeci skutečně stalo…
Nevím, co si dva bratři o nás a o tom, co s jejich předky před sedmdesáti lety nacisté a jejich podporovatelé provedli, skutečně myslí. Tito lidé, na rozdíl od nás, nikdy nezapomenou. Možná i proto, že zlo jménem nacistická genocida Židů a její konečný, skrytý záměr nedokázala včas prohlédnout ani rabínská moudrost.
Šimon Krbec
