Devastující důsledky druhé světové války ohromují nejen svým rozsahem, ale i dobou jejich působení. Žádný jiný válečný konflikt v moderních dějinách neznamenal pro evropský kontinent takový rozvrat všech myslitelných struktur – politických, demografických, sociálních a kulturních.
Filozoficko-dějinnou otázkou pochopitelně je, zda tento konflikt neznamenal pro Evropu i její definitivní konec.
Značný podíl na tom má způsob vedení tohoto konfliktu – způsob, který lze označit jako totální destrukci apokalyptických rozměrů. Způsob, který z agrese přerostl v destruktivní vášeň spalující vesnice, města i celé národy.
Genocidní politika nacistického Německa, kterou ochotně a se stejným zápalem implementovalo několik „satelitních“ evropských režimů, se v kontextu válečné destrukce jeví jako logický článek v řetězci událostí.
Ale základní „archeologická“ otázka – jak vůbec k této destruktivní smršti mohlo dojít – je stále nezodpovězená.
Evropa (a s ní i celý svět) se snažila odpověď zamaskovat vysvětlením o šílených psychopatech páchajících nepředstavitelná zvěrstva, která se již nikdy nebudou a nesmí opakovat. Poválečné psychologické výzkumy pachatelů nacistické genocidy hypotézu o psychopatických bestiích nijak nepotvrdily.
Ani události genocidního násilí v druhé polovině dvacátého století nepodpořily tezi o zcela výjimečném a nevysvětlitelném počínání nacistických démonů. Symbolem hledání odpovědi se stal koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim, kde statisíce nevinných mužů, žen a dětí musely zemřít krutou smrtí zplynováním – jen proto, že na základě jisté vylučovací politiky patřili ke „špatné“ skupině.
Státní muzeum v Osvětimi je jedním z nejnavštěvovanějších historických míst v současné Evropě. Den osvobození tábora, 27. leden 1945, se stal Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Zcela právem: protože právě zde si každý návštěvník implicitně položí otázku: Proč?
Tím ale jednotná evropská paměť končí – způsoby připomínání i jejich kontext se liší země od země, tak jako se od sebe vzájemně liší jednotlivé národní identity. A způsob připomínání se proměňuje i v čase.
Zcela jiný význam má připomínání památky obětí holocaustu na Ukrajině, v Polsku či ve Francii. Jinak se o holocaustu hovořilo před a po pádu železné opony. Ochota si něco připomínat také výrazně závisí na zahraniční politice dané země. V jiném kontextu se také o památce holocaustu hovoří v současném Maďarsku, kde se historie vzhledem k aktivnímu působení antisemitské polovojenské organizace nebezpečně prolíná se současností.
V těchto nejrůznějších závislostech se v jednotlivých zemích a národech Evropy mění i intenzita připomínání. Pozoruhodný příklad pozitivní změny v připomínání dějin holocaustu je Švédsko. Neutrální země, která dlouhá desetiletí neutrální zůstávala i ve své paměti. Země s problematickými obchodními vazbami s nacistickým Německem, které bylo ve značné míře na švédské nerostné zdroje odkázáno (a také zejména z tohoto důvodu mu neutralitu jako jedné z mála evropských zemí blahosklonně „tolerovalo“).
Ale také země, odkud v roce 1944 přijel do Budapešti švédský obchodník a diplomat Raoul Wallenberg, aby se zde stal symbolem záchrany desetitisíců maďarských Židů před jistou smrtí v osvětimských plynových komorách.
Ještě koncem devadesátých let minulého století události holocaustu ve Švédsku nevyvolávaly prakticky žádný zájem ze strany široké ani odborné veřejnosti. Teprve s otázkou ochrany demokratických hodnot a lidských práv ve světě se porozumění historickým genocidám stalo jednou z národních politik.
V roce 1997 průzkum mezi mladými lidmi ukázal šokující skutečnost: třetina z nich nebyla plně přesvědčena o tom, že se holocaust opravdu uskutečnil. Bezprostředně po té, v létě 1997, švédský parlament spustil informační kampaň mezi širokou veřejností. Součástí kampaně bylo i vydání vzdělávací publikace o dějinách holocaustu v Evropě „Řekněte o tom svým dětem“ autorů Paula A. Levina a Stéphana Bruchfeldta, které se jen ve Švédsku zdarma distribuovalo 1,3 milionu kopií.
„Koncem devadesátých let si lidé ve Švédsku začali klást otázky. Mohlo Švédsko před druhou světovou válkou pomoci více Židům získat povolení k pobytu? Jakou roli sehrála švédská xenofobie, rasismus a antisemitismus při formulování národní politiky ve válečném období?“ říká ke změně atmosféry ve společnosti autor publikace Paul A. Levine, historik z Hugo Valentin Centre při univerzitě v Uppsale a odborný konzultant Výzkumného centra archeologie zla.
V roce 2003 švédská vláda iniciovala vznik organizace Levande Historia, jejímž úkolem je připomínat široké veřejnosti historii holocaustu a dalších zločinů proti lidskosti. Organizace pořádá výstavy, vydává publikace a intenzivně se věnuje vzdělávání zejména mladých lidí. Levande Historia hraje i hlavní roli v organizaci mezinárodního dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.
Při vší úctě k organizacím, které se u nás paměti a památce holocaustu věnují, je 27. leden v Česku a ve Švédsku něco zcela neporovnatelného. „27. leden je připomínán po celém Švédsku. Na různých místech se po celé zemi konají manifestace, semináře, vzdělávací programy a vzpomínkové akce,“ říká Eva Fried, která má v Levande Historia na starosti mezinárodní spolupráci. Levande Historia aktivity dne památky obětí holocaustu nejen pořádá, ale pomáhá i desítkám dalších organizací s přípravou jejich akcí. Každý rok také Levande Historia prezentuje hlavní vzpomínkové téma.
„Tématem pro letošní vzpomínkový rok je osud Romů během holocaustu. Tento rok před sedmdesáti lety došlo v Osvětimi k Zigeuner Nacht, noci, kdy všichni doposud žijící Romové v koncentračním táboře byli povražděni. Proto jsme se rozhodli věnovat letošní vzpomínkový rok právě jim,“ doplňuje Eva Fried. Levande Historia k této příležitosti připravilo výstavu k romskému holocaustu, která bude 27. ledna k vidění v centru Stockholmu na náměstí Raoula Wallenberga (ano, toho zachránce Židů z Budapešti). Toto náměstí je zároveň každoročním místem oficiálního uctění památky obětí holocaustu.
Kromě Stockholmu bude výstava otevřena i v Göteborgu, Karlstadu, Borås, Västerås a na severu Švédska v Luleå. V osmdesátitisícovém městě Umeå, které je Evropským hlavním městem kultury 2014, Levande Historia organizuje 27. ledna vzdělávací program pro všechny žáky devátých tříd ve městě. Program se prostřednictvím připomenutí událostí holocaustu zaměřuje na otázky hodnoty lidských bytostí a významu demokracie. Kromě těchto hlavních akcí se ve Švédsku v den památky obětí holocaustu uskuteční semináře, výstavy a vzpomínkové akce v desítkách dalších měst.
Lidé ve Švédsku, zemi, která dlouhá desetiletí po druhé světové válce zůstávala zcela mimo historický zájem o holocaust, přicházejí na veřejná místa a ptají se: proč se něco takového muselo stát? Kdyby neměli kam přijít, možná by si tuto otázku nikdy nepoložili…
Každé srovnání vždy přináší otázky o nás samých. Jaké je místo holocaustu v naší národní identitě? Byli Češi stejnými obětmi nacistů jako Židé a Romové? Mohli jsme pro záchranu těchto lidí udělat víc? A chtěli by vůbec Češi „své“ Židy a Romy zachránit? Nebo jsme zkrátka jako národ nemohli udělat víc než „zabít Heydricha“? A chce dnes vůbec někdo slyšet nějaké odpovědi?
Zvláštní je, že podobné otázky si klade každý národ v Evropě – a nejspíš nikdy klást nepřestane, protože se staly důležitým prvkem formování národní identity. I v tom je síla důsledků druhé světové války ohromující. Až se v Evropě otázky klást přestanou a památka obětí připomínat, pak to teprve bude její definitivní konec.
Text: Šimon Krbec
Foto: Martina Storek
