BLOG: Nedůstojné hádky nad hroby

Šibenice za krematoriem I v táboře Auschwitz I, kde byl 16. dubna 1947 popraven Rudolf Höss, velitel komplexu koncentračních a vyhlazovacího táborů v okolí města Osvětim. Foto Pavel Chalupa 

Autor textu: Šimon Krbec, Centrum studií genocid Terezín

Text vyšel v pondělí 27. ledna 2020 v deníku Mladá Fronta DNES.

Civilizovaný svět si 27. ledna připomněl Den památky obětí holokaustu. Ale jakým způsobem? O pořadatelství připomínky se přetahovala Osvětim s Jeruzalémem. A národy, jejichž občané byli vražděni v koncentračních táborech, se vzájemně obviňovali z falšování dějin.

Na počátku září 1941 se v podzemí 11. bloku koncentračního tábora v Osvětimi (Auschwitz I) uskutečnilo první rozsáhlé zplynování vězňů. 600 sovětských válečných zajatců a 250 polských vězňů bylo zavražděno prostředkem k hubení hmyzu – cyklonem B.

Tento děsivý „vynález“ nacistické administrativy a lékařů SS, kteří krystalky vhazovali speciálními otvory do uzavřených místností (plynových komor), byl jednou z řady součástek vyhlazovací mašinerie, na jejímž konci byla fyzická likvidace přibližně 6 milionů evropských Židů.

S provedeným „experimentem“ byl velmi spokojen velitel osvětimského tábora Rudolf Höss, pro kterého byl nalezený postup vítaným řešením zadaného úkolu: masově likvidovat rasově podřadné obyvatele okupovaných území v co nejkratším čase.

Höss a jeho podřízení reagovali na zkušenosti s likvidací nepohodlných mužů, žen a dětí během napadení Sovětského svazu v červnu 1941. Postup německé armády doplňovaly speciální jednotky SS, které měly pomocí střelných zbraní „zbavit“ dobytá území Židů a všech, kteří v očích nacistů představovali potenciální nebezpečí.

Hromadné popravy a masakry statisíců civilistů v Pobaltí a na Ukrajině zanechávaly příliš mnoho stop a způsobovaly psychická traumata vykonavatelům poprav. Cílem bylo nalézt metodu likvidace, která by zaručovala co nejomezenější kontakt vrahů s jejich oběťmi.

Tak se zrodil děsivý plán systematického zabíjení ve vyhlazovacích táborech Chelmno, Treblinka, Majdanek a – Osvětim. Od konce roku 1941 nacisté přikročili k tzv. konečnému řešení židovské otázky. Zcela neotřesitelným důkazem tohoto záměru je dochovaná dokumentace z konference ve Wannsee nedaleko Berlína, kde se v lednu 1942 jednotlivé složky nacistického státu domluvily na společném, koordinovaném postupu.

Táborový komplex v Osvětimi, původně určený pro věznění a perzekuci polských politických odpůrců a sovětských válečných zajatců, se s postupem druhé světové války stal nejvýznamnějším „centrem“ likvidace Židů, Romů a dalších skupin obyvatel, kteří nesplňovali rasová či ideologická kritéria. Celkem jich tu nacisté povraždili přes milion.

Kromě toho táborový komplex sloužil jako „zásobárna“ otrocké pracovní síly pro obří průmyslové podniky, které Němci vystavěli v okolí Osvětimi pro válečné účely,„experimentální pracoviště“ pro brutální lékařské pokusy s živými oběťmi včetně dětí a místo, kde se z lidských těl stal zdroj materiálu pro průmyslové zpracování. Těla byla ještě před kremací zbavena vlasů, které se zpracovaly pro výrobu látek pro uniformy německých vojáků. Popel obětí byl zase využíván v zemědělství jako hnojivo.

Je otázkou, do jakých dalších rozměrů by se nacistický systém masové likvidace vyvinul, nebýt vítězství spojeneckých armád. Přinejmenším je pravděpodobné, že by Osvětim sloužila jako místo pro masovou likvidaci slovanských obyvatel. Tyto plány definitivně zastavil až postup Rudé armády, která Osvětim a přilehlé tábory osvobodila 27. ledna 1945.

Toto datum se po právu stalo symbolem konce utrpení, stejně jako se Osvětim stala synonymem holokaustu. Před patnácti lety OSN tento den vyhlásila jako Mezinárodní den památky obětí holokaustu – s deklarovaným záměrem zabránit jakýmkoli
formám zpochybňování a popírání holokaustu a cílem apelovat na členské státy
OSN, aby se dějiny holokaustu staly součástí vzdělávacích programů.

Černobílý výklad dějin

Je proto zcela nepochopitelné, co se v dnešních dnech v souvislosti se 75. výročím osvobození Osvětimi děje. Politické reprezentace zemí, jejichž občané zahynuli během holokaustu, se vzájemně obviňují z falšování dějin, kolaborace s nacisty či dokonce podílu na rozpoutání druhé světové války.

Evropou se šíří nebezpečná tendence selektivního výkladu dějin založená na černobílém principu „my nic, to ti ostatní“. Záměrně se zamlčují fakta, která selektivnímu výkladu nevyhovují. Národní státy vydávají absurdní právní normy, kterými hodlají penalizovat ty, kteří se nebudou držet „správného“ výkladu dějin.

Zapomíná se na to, že příčiny i průběh druhé světové války mají svůj kontext sahající do roku 1918, kdy se rozpadl evropský systém monarchií. Evropský parlament – instituce, která by alespoň z podstaty svého názvu měla usilovat o smíření mezi národy – ve své všeobsáhlé rezoluci k příčinám druhé světové války jaksi „opomene“ zmínit dopady mnichovské dohody, na jejímž základě západní mocnosti nacistům vydaly nejen pohraniční území suverénního Československa, ale i jeho židovské obyvatele.

Vrcholem této politické roztržky je jakési schizma samotné pietní připomínky mezinárodního dne památky obětí holokaustu, která se letos koná na dvou místech (v Jeruzalémě a v Osvětimi) a vzájemně si „přetahuje“ – nutno podotknout ne zcela vinou organizátorů těchto akcí – světové státníky a dokonce i přeživší holokaust.

Tahanice politiků o to, kdo koho kam pozval a naopak nepozval, jsou zcela nedůstojné významu této historické události a míjejí se s původními záměry OSN. Vždyť kdo jiný musí mít upřímnou radost z mezinárodně-politických půtek o výklad dějin druhé světové války než ten, kdo si přeje, aby se na holokaust jednou provždy zapomnělo?

Rubriky: Blog | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem BLOG: Nedůstojné hádky nad hroby

První transport v dějinách holocaustu

Letos uplynulo 80 let od vůbec prvních transportů polských, rakouských a českých občanů židovského původu v dějinách druhé světové války. Jejich cílem bylo nádraží v Nisku nad Sanem – malém městečku ve východním Polsku, vzdáleném zhruba 100 kilometrů od města Lublin. 18. října 1939 tam nacisté přivezli tisíc židovských mužů z Ostravy.

V dalších dnech pak na místo dorazily vlaky z Katovic a Vídně. Záměrem nacistů bylo přivézt židovské obyvatele do oblasti Lublinska, kde se uvažovalo o vytvoření jakéhosi rezervoáru pro evropské Židy – oblasti, které se v zářijových měsících roku 1939 stala součástí okupovaného území nacistickým Německem.

Deportovaní muži museli u nedaleké vesnice Zářečí (Zarzecze) postavit tábor, kterému nacisté říkali přeškolovací. Tzv. Akci Nisko organizoval sám Adolf Eichmann – jeden z hlavních organizátorů pozdějších deportací židovského obyvatelstva Evropy do vyhlazovacích táborů. Byl to sám Eichmann, který provedl průzkum oblasti kolem řeky San a vybral tuto oblast pro vybudování tábora.

Akce Nisko nakonec nezískala podporu nacistických úřadů a již v průběhu prvních transportů z Ostravy, Katovic a Vídně bylo rozhodnuto o jejím zrušení.  

Tábor v Zářečí nicméně existoval až do jara 1940. Některým vězňům se po zrušení tábora podařilo vrátit se do svých domovů. Odtud však byli za krátký čas opět deportováni do ghett a vyhlazovacích táborů. Jiná část vězňů uprchla do Sovětského svazu, jehož hranice se v roce 1940 – před realizací plánu Barbarossa – nacházela jen několik desítek kilometrů na východ.

V Sovětském svazu začaly uprchlým Židům z Niska nové problémy. Část z nich byla za nelegální překročení hranice sovětskými úřady uvězněna. Po propuštění se stali součástí Svobodovy armády a zúčastnili se mimo jiné i bojů na Dukle. Jiným se po útěku podařilo ukrýt u židovských příbuzných na tehdejší „sovětské“ straně Haliče.

To byl i případ Otty Stechera, který z tábora v Zářečí, kde pracoval jako lékař, uprchl ke svým příbuzným do města Lvov (německy Lemberg). V červnu 1941 však Německo napadlo Sovětský svaz a ve Lvově nacisté zřídili tak jako v jiných polských městech ghetto pro židovské obyvatele. Po osudech svého dědečka pátral i David Stecher, současný ředitel Pražského literárního domu. Poslední dopis, který se potomkům Otty Stechera podařilo v archivech dohledat, je z léta roku 1943.

„V tom roce došlo ke konečné likvidaci židovského ghetta ve Lvově, domníváme se, že zahynul tam, ale důkaz o tom nemáme,“ říká David Stecher. Otto se tak nedozvěděl ani to, že jeho žena porodila po jeho odjezdu syna – otce Davida Stechera. Svého syna tak Otto nikdy neviděl, narodil se v květnu 1940. „Babička už se nikdy znovu nevdala, pořád čekala, že se vrátí. Až v roce 1954 ho prohlásili za mrtvého. Kde přesně zahynul, nevíme,“ dodává ke smutnému osudu své rodiny David Stecher.

Akce Nisko byla „pilotním“ pokusem masových deportací židovského obyvatelstva okupované Evropy. Od počátku se jednalo spíše o improvizaci než o promyšlený plán. Blízkost hranice se Sovětským svazem a příprava na východní invazi byly zřejmě hlavními důvody, proč nacisté nakonec zrušili i tábor v Zářečí. V každém případě si Adolf Eichmann bohužel poprvé úspěšně vyzkoušel hromadný přesun židovských obyvatel. Zkušenosti z „Akce Nisko“ poté zúročil v dalších fázích genocidy Židů a dalších skupin obyvatel okupované Evropy.

Zpravodajství České televize a Českého rozhlasu z pietních akcí k 80. výročí prvního transportu v dějinách holocaustu do Niska nad Sanem:

https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2953667-80-let-od-prvniho-transportu-evropskych-zidu-tisic-ostravanu-odvlekli-naciste-na

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/koncentracni-tabor-polsko-lagr-historie-zide-transport-reportaz-lagr-gulag_1910191739_gak

 

 

Rubriky: Dokumenty | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem První transport v dějinách holocaustu