BLOG: Památník ticha vs. památky v Terezíně

Text vyšel dne 30. 6. 2020 v deníku Lidové noviny, scan ke stažení zde: LN_30062020.

Autoři textu: Šimon Krbec, výkonný ředitel Centra studií genocid Terezín a Pavel Chalupa, člen představenstva Židovské liberální unie

V době, kdy v Terezíně hrozí zřícení několika významných objektů evropských dějin holokaustu a celé městské památkové rezervaci vyškrtnutí z indikativního seznamu UNESCO, se ministr kultury Lubomír Zaorálek zabývá myšlenkou utratit 300 miliónů korun na přestavbu železniční stanice Praha-Bubny na „památník ticha“.  

Ministerstvo kultury ve čtvrtek oznámilo, že předloží vládě návrh na zřízení nové státní příspěvkové organizace Památník ticha, který má připomínat památku deportovaných pražských Židů do Terezína. Investorem projektu je soukromá společnost Památník Šoa Praha, o. p. s. Její ředitel Pavel Štingl se bez transparentního výběrového řízení v roce 2013 smluvně zavázal Českým drahám zajistit rekonstrukci objektu nádraží ve výši 50 miliónů korun. Po sedmi letech, kdy se mu nepodařilo finanční prostředky sehnat, Štingl v lednu 2020 pohrozil v médiích českým politikům slovy: „Do týdne končím, poraďte si sami. Chci, aby vznikla státem dotovaná instituce, která by měla vlastní režii a dlouhodobější plán než na jeden rok, kdy ani nevíme, kolik dostaneme peněz.“

Ministr kultury Lubomír Zaorálek se po tomto mediálním nátlaku zavázal neúspěšný projekt neexistujícího památníku „zachránit“. Mluvčí rezortu ministerstva kultury Michaela Lagronová tento týden pro ČTK uvedla, že hned po schválení vlády by ministerstvo mělo začít „přebírat“ aktivity Památníku ticha. Náklady na rekonstrukci nemovitosti se zastavěnou plochou 2500 m² ministerstvo dnes odhaduje až na 200 milionů korun. Celkově pak bude daňové poplatníky do roku 2024 stát stavba, expozice a mzdové náklady 300 miliónů korun, provoz v dalších letech každoročně 28 milionů. Podle informací Správy železnic by se přitom objekt nádraží dal zrekonstruovat za 20 milionů.

Postup ministra Zaorálka vyvolává celou řadu závažných otázek. Nápad na zřízení nové příspěvkové organizace státu přichází v době, kdy ministerstvu kultury chybí miliardy korun na záchranu tisíciletého kulturního dědictví ČR. Jak je možné, že za této krizové situace ministr vlády zachraňuje projekt přestavby pražského nádraží, které není a ani v budoucnu nebude kulturní památkou? Jak je vůbec možné, že stát „převezme“ aktivity a projektovou dokumentaci soukromé společnosti bez transparentního výběrového řízení? Kdy byla ministerstvem kultury vyhlášena architektonická soutěž na rekonstrukci budovy?

Památka holokaustu ohrožena 

Ve skutečnosti ministr kultury žádné transparentní podklady, jako jsou výsledky výběrových řízení státních orgánů či doporučení parlamentních výborů, v ruce nemá. Jediné, co má na stole, je státem nevysoutěžená projektová dokumentace soukromé společnosti Pavla Štingla. Od začátku tu totiž o financování aktivit připomínajících oběti holokaustu vůbec nešlo. Jak nám potvrdil sám ministr Zaorálek 30. ledna tohoto roku v soukromé komunikaci: „Teď jsem mluvil s předsedou židovské obce, který mi velmi vyčetl, že se nestaráme o Bubny a že je to ostudné, co se kolem nich děje. Tak jsme se s Babišem dohodli, že musíme tu ostudu skončit. To je celé.“

Absurdní Zaorálkův nápad převzít projektovou dokumentaci soukromého subjektu a financovat vybudování novostavby na Praze 7 přichází v době, kdy Česká republika nečiní žádné významnější kroky, které by vedly k záchraně největší památky holokaustu v ČR – hlavní pevnosti města Terezín, kde během druhé světové války nacisté zřídili ghetto pro židovské vězně z Evropy.

Symbolem zmaru a skutečnou mezinárodní ostudou jsou Drážďanská (Žižkova) kasárna – největší objekt terezínské pevnosti – a jedna z nejznámějších památek dějin holokaustu vůbec. Jen pro představu, zastavěná plocha tohoto objektu, který se doslova rozpadá před očima (viz výše na soudobém snímku vnitřní dvůr kasárenského objektu), činí 11 000 m². Neodkladnou rekonstrukci vyžadují další desetitisíce metrů čtverečních budov a historického opevnění z 18. století. Pokud se nepodaří tyto památky zachránit, Terezín bude vyškrtnut z indikativního seznamu UNESCO.

Rubriky: Blog, Média, Novinky | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem BLOG: Památník ticha vs. památky v Terezíně

BLOG: Hlas pro popírače genocidy

Text vyšel dne 9.6.2020 v deníku Mladá fronta DNES a na zpravodajském serveru idnes.cz.

Autor textu: Šimon Krbec, Centrum studií genocid Terezín

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/komentar-nazory-genocida-izrael-turecko-armenie.A200608_163013_zahranicni_jum

Článek tří českých ministrů zahraničí o Izraeli vyvolal zájem, naopak ticho je kolem diplomatické přestřelky s Tureckem, v níž jde o pojmenování sto let staré genocidy milionu Arménů.

Ve stínu diplomatické blamáže s „pravdou o Izraeli“ se Česká republika stala terčem pozoruhodného dezinformačního útoku ze strany Turecké republiky. Sbor ministra zahraničí Petříčka nejenže ke vzniklé situaci nevydal jediné veřejné prohlášení. Smutnou a varovnou zkušeností uplynulých dní je i fakt, že česká média (přesněji řečeno média působící v ČR) bez odborné reflexe prezentují popíračské „teorie“ k jedné z nejděsivějších epizod genocidního násilí v dějinách lidstva.

O co šlo? Senát českého parlamentu 20. května přijal usnesení k 75. výročí ukončení druhé světové války. Čeští senátoři v něm odsoudili zločiny proti lidskosti páchané na židovském, romském a slovanském obyvatelstvu a „vzhledem k dalším velkým válečným konfliktům v uplynulém století“ v rezoluci zmínili i nejrozsáhlejší případ masového vyvražďování během první světové války: genocidu Arménů.

Tento zločin, zorganizovaný politickým vedením dnes již neexistující osmanské říše, proběhl v letech 1915–1918 za tichého souhlasu a spolupráce osmanských spojenců: Německa a Rakouska-Uherska. Obětí extrémně nacionalistické politiky vládnoucí strany tzv. Mladoturků se kromě 1–1,5 milionu Arménů staly i desetitisíce dalších křesťanských menšin. Tato událost se stala inspirací pro pozdější nacistickou genocidní politiku a vzhledem k dějinné provázanosti první a druhé světové války je tak senátní stanovisko zcela legitimní.

Zákeřná mentalita

Senát víceméně doslovně přejal text usnesení Poslanecké sněmovny z roku 2017, ve kterém se čeští poslanci připojili k demokratickým parlamentům světa a explicitně se vymezili proti páchání genocidního násilí „kdekoli na Zemi“. Senátní rezoluce z letošního května tak potvrdila postoj demokraticky zvolené většiny zástupců občanů ČR vůči zlu genocidy.

Vzhledem k obsahu rezoluce se problémy daly čekat. Pouhý den po schůzi Senátu ministerstvo zahraničí Turecké republiky – jako nástupnického státu osmanské říše – vydalo oficiální prohlášení, ve kterém české senátory obvinilo ze „zákeřné mentality“ a přijaté usnesení označilo za „zbytečný pokus těch, kteří se snaží přepsat historii“. Opravdu zarážející byl na turecké reakci fakt, že se jeho autoři v samém závěru textu odvolali na současného ministra zahraničí ČR Tomáše Petříčka, který měl údajně prohlásit, že senátní rezoluce „nereflektuje pozici vlády“. Ve veřejných zdrojích přitom žádný takový Petříčkův výrok není dohledatelný. Turecká administrativa tak buď uvedla informaci z neveřejné diplomatické komunikace, nebo si výrok českého ministra zahraničí jednoduše vymyslela. Ať tak či onak, Petříčkovo ministerstvo na turecké vyjádření nijak nereagovalo a ani je „nedementovalo“.

Důsledky takového – hypotetického – výroku jsou přitom závažné. Znamená to, že česká vláda má k událostem první a druhé světové války „jinou pozici“ než Senát? Znamená to, že vláda neodsuzuje zločiny proti lidskosti páchané nacisty v letech druhé světové války, stejně jako zločiny spáchané během první světové války osmanskou říší? A konečně, znamená to, že se vláda staví proti rozhodnutí parlamentů demokratických zemí světa, které genocidu Arménů v minulosti uznaly – včetně Německa či USA?

K pochybnostem ohledně postoje vlády bohužel přispívá i tři roky staré veřejné prohlášení ministerstva zahraničí pod vedením tehdejšího ministra Lubomíra Zaorálka, které v reakci na usnesení Poslanecké sněmovny k arménské genocidě uvedlo, že pro vládu není „právně závazné“. Co se tímto podivným výrokem myslelo, ví asi jen Zaorálek. Jestliže se vláda nemusí řídit usneseními parlamentu, potom je otázkou, k čemu vůbec Poslaneckou sněmovnu a Senát máme?

V každém případě by bylo namístě, kdyby zaměstnanci českého ministerstva zahraničí alespoň částečně sledovali, co se děje za zdmi Černínského paláce. Květnová rezoluce Senátu má totiž v českém veřejném prostoru poměrně skandální vyústění. Média v „duchu objektivity“ zveřejnila tureckou reakci bez vyjádření odborné veřejnosti, některá dokonce o přijatém usnesení českého Senátu referovala na základě tiskového prohlášení Turecka.

V reakci na turecké vyjádření z 21. května velvyslanec Arménie v ČR Ashot Hovakimian pro anglicky psaný online deník Prague Morning konstatoval, že Turecko pokračuje v popírání historické pravdy „jazykem výhrůžek“. Komunikační styl přirovnal k jednomu ze sousoší F. M. Brokoffa na Karlově mostě z roku 1714, v jehož spodní části je vyobrazena kobka s úpícími křesťany, které hlídá charizmatický Turek s důtkami. Srovnání s karikaturou barokního sochaře vyprovokovalo tureckého velvyslance v ČR Egemena Bagişe k ostrému vyjádření vůči českým senátorům a arménskému velvyslanectví, které obvinil z vyvolávání nenávisti a šíření předsudků. Součástí uveřejněné reakce byl poměrně obsáhlý popíračský „pamflet“ o genocidních událostech první světové války. Online deník Prague Morning namísto toho, aby informace tureckého velvyslanectví konfrontoval s postojem mezinárodní vědecké komunity v oboru studií genocid, pro jistotu ukončil prezentaci názorů k tomuto tématu.

Výsledkem senátní iniciativy k 75. výročí ukončení druhé světové války tak je stav, kdy popírači genocidy udávají směr komunikace, média jim v „zájmu objektivity“ umožňují šířit dezinformace a ministerstvo zahraničí – zřejmě ve „veřejném zájmu“ – k tomu všemu mlčí. Otázkou tedy je, k čemu vlastně tuto instituci máme.

 

Rubriky: Dokumenty | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem BLOG: Hlas pro popírače genocidy