Centrum studií genocid Terezín

Od nankingského masakru uplynulo 75 let. Třináctého prosince 1937 japonská armáda dobyla Nanking, tehdejší hlavní město Čínské republiky. Obsazení města bylo součástí plánu Japonska stát se asijským hegemonem a zároveň vyvrcholením jeho dlouhodobé snahy o ovládnutí Číny.

Japonská okupace trvala až do konce druhé světové války v roce 1945 a skončila bezpodmínečnou kapitulací Japonska. V období let 1937-1941, před útokem Japonska na Pearl Harbor, je okupace Číny označována termínem druhá čínsko-japonská válka.

Japonská vojska, podobně jako represivní složky nacistického Německa, prováděla na okupovaných územích nepředstavitelná zvěrstva na civilním obyvatelstvu. Vedle masového vyvražďování obyvatelstva Japonci v desítkách výzkumných center zneužívali civilní obyvatelstvo k lékařským experimentům. V rámci speciální sítě „veřejných“ domů určených japonským vojákům byly systematicky znásilňovány statisíce čínských dívek a žen.

Události prvních šesti týdnů okupace Nankingu, známé pod pojmy „nankingský masakr“ a „znásilnění Nankingu“, patří k vůbec nejhorším událostem genocidního násilí v dějinách lidstva. Svým rozsahem, ale především brutalitou a nelidskou krutostí, se tyto události staly symbolem utrpení obětí japonské agrese na asijském kontinentu.

Během rekordně krátké doby japonské jednotky ve městě masově povraždily přes 300 000 lidí. Ke zločinům, páchaných na obyvatelstvu města, patřilo rozsáhlé a plošné znásilňování dívek a žen, hromadné popravy mužů v jednotkách desetitisíců, sekání hlav obětí či jejich upalování zaživa pomocí benzínu. Ulice města byly ještě dlouhé měsíce po masakru plné zastřelených, upálených či zohavených těl.

Události přelomu let 1937 a 1938 vstoupily do dějin i díky jedné z nejpozoruhodnějších a nejriskantnějších záchranných operací obětí genocidního násilí. Skupina západních diplomatů, podnikatelů, pedagogů a duchovních vytvořila koncem roku 1937 tzv. Nankingskou bezpečnostní zónu, oblast města, které poskytla ochranu a základní životní prostředky více než 250 000 obyvatel. Symbolem této záchranné operace se stal německý podnikatel a ředitel nankingské pobočky společnosti Siemens John Rabe.

Masakr v Nankingu tvořil samostatnou část poválečného tokijského procesu. Události byly podrobně zdokumentovány a mezinárodně uznány. Navzdory nepopíratelnosti faktů o jeho průběhu a následcích je nankingský masakr některými politickými kruhy v Japonsku zpochybňován, relativizován či přímo popírán.

Stejně jako v případech genocidy Arménů v průběhu první světové války a genocidy Židů v průběhu druhé světové války se v souvislosti s nankingským masakrem opět setkáváme s jevem popírání a historického revizionismu událostí genocidního násilí.

K vzestupu popírání nankingských událostí přispělo bezpochyby i všeobecné dlouhotrvající mlčení jak na čínské, tak i mezinárodní scéně. Z tohoto důvodu je také nankingský masakr přezdíván zapomenutým holocaustem druhé světové války.

V osmdesátých a devadesátých letech se však situace výrazně mění. V Nankingu byl na místě masakru vybudován památník jeho obětem, který má novým generacím připomínat události, ke kterým v Nankingu a dalších čínských městech došlo. Ve Spojených státech se povědomí o událostech zvyšuje díky několika univerzitním vědcům a publicistům.

V roce 1997 Američanka Iris Changová vydává knihu The Rape of Nanking, která se stala jednou z nejpozoruhodnějších publikací o dějinách genocidního násilí vůbec. V Japonsku vznikají iniciativy a neformální sdružení, jejichž zástupci se pravidelně účastní nankingských pietních aktů.

Třináctý prosinec 1937, datum dobytí města a zahájení šestitýdenního masakru jeho obyvatelstva, se stal památným dnem obětí nankingského masakru a je důležitou součástí čínské národní identity.

V prosinci loňského se během 75. výročí masakru památce jeho obětí poklonilo deset tisíc lidí, převážně mladých Číňanů z nankingských škol a univerzit. Stovky dalších se do pietního prostoru památníku, který se po poslední přestavbě v roce 2007 rozkládá na ploše 74 000 čtverečních metrů a je impozantním svědectvím událostí, vůbec nedostaly.

Součástí vzpomínkových aktů byl i mezinárodní seminář a řada doprovodných akcí. Vzpomínkového týdne se účastnili i zástupci evropských zemí, USA a Jižní Koreje. Českou republiku reprezentovali pracovníci Výzkumného centra archeologie zla.

Zpravodajství České televize o pietním aktu a rozhovor s Pavlem Chalupou, předsedou správní rady Výzkumného centra archeologie zla

Divadelní vlak Lustig, který připomíná památku obětí nacistické genocidy během druhé světové války, vyjede do českých a moravských měst i v roce 2013.

Ve speciálně upraveném dobytčím vagónu bude opět představovat divadelní hru Arnošta Lustiga Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. V dalších vagonech bude prostor pro výstavy, promítání filmů a vzdělávací akce.

„V roce 2013 navštívíme opět města v regionech České republiky. Kromě Prahy-Bubnů to však budou jiná města a nádraží než ta v roce letošním. Ve spolupráci s Výzkumným centrem archeologie zla budeme pořádat i doprovodné vzdělávací akce. Jednáme i o cestě vlaku Lustig do dalších zemí střední Evropy,“ popisuje plán pro příští rok Pavel Chalupa, ředitel festivalu Devět bran.

Divadelní představení vlaku Lustig vidělo v roce 2012 více než 5000 diváků. Vlak navštívil 14 krajských měst v České republice a v závěru léta zakončil letošní ročník cestou do polského Krakova a Osvětimi.

Zde můžete shlédnout video reportáž agentury AFP z Osvětimi.

Zde můžete shlédnout video reportáže z Prahy-Bubnů a nádraží Zlín-střed.

Zde si přečtěte recenzi Brigity Zemen na Aktuálně.cz.

Divadelní hru nastudoval Petr Kracík podle Lustigovy světově proslulé novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, která je sugestivní a umělecky výjimečně silnou zprávou o jedné z nejtragičtějších, nejobludnějších a nejvíce zarážejících událostí moderních lidských dějin – nacistické genocidy spáchané zejména na Židech, ale bolestně se dotýkající i dalších národů.

Hra vypráví příběh skupinky bohatých Židů a hlavní hrdinky Kateřiny, kteří uvěřili, že se vykoupí z koncentračního tábora a odjedou do Ameriky. Jádrem příběhu je skutečná událost vzpoury židovských vězňů v prostorách krematoria tábora Osvětim-Březinka. (O události naleznete více informací v článku Nenávidím, tedy jsem.)

První ročník Vlaku Lustig zaznamenal dokumentarista Martin Pátek v dokumentu České televize „Vlaky do nenávratna“. Vícevrstevný dokumentární snímek sleduje vývoj projektu od prvních technických prací na jevištním vagónu až po závěrečné představení na nádraží v Osvětimi v srpnu 2012. Vrací se však i k příběhu Arnošta Lustiga a jeho sestry Hany Hnátové. V dokumentu též vystupuje režisér Juraj Herz, který přináší poměrně šokující odhalení.

Dokument Česká televize uvede v březnu.

Více informací o projektu naleznete na stránkách www.vlaklustig.cz.