Byla to nejen největší hromadná vražda československých občanů v průběhu druhé světové války, ale i jeden z nejsmutnějších okamžiků československých dějin. Mezi oběťmi masové likvidace vězňů tábora BIIb v nacistickém vyhlazovacím komplexu Osvětim-Březinka bylo 3791 židovských dětí, žen a mužů, z nichž drtivá většina pocházela z Československa.
Z Terezína do Osvětimi
Tak zvaný terezínský rodinný tábor byl v Osvětimi-Březince zřízen v září 1943 pro vězně deportované z Terezína do Osvětimi. V prosinci 1943 bylo v rodinném táboře uvězněno až 10 tisíc Židů převážně z Československa, ale i Holandska, Rakouska a Německa.
Na rozdíl od běžných a standardních postupů vyhlazovacího programu, které po příjezdu do Osvětimi spočívaly buď v okamžitém usmrcení v plynových komorách, nebo v dočasném uvěznění v katastrofálních podmínkách tábora, se vězňům v rodinném táboře dostávalo určitých výhod.
Vězni si po příjezdu do Březinky směli ponechat zavazadla, nebyly jim ostříhány vlasy a členové rodin od sebe nebyli násilně odděleni. Vězni z Terezína také neprošli běžnou vstupní selekcí, během níž lékaři SS „diagnostikovali“, kteří vězni budou určeni k dočasné otrocké práci v osvětimském táborovém komplexu a kteří pro špatný zdravotní stav budou bezprostředně určeni k likvidaci v plynové komoře.
Nicméně situace v rodinném táboře se od okolních úseků příliš nelišila. Úmrtnost vězňů v důsledku nemocí a vyčerpání dosahovala obdobných, tedy hrozivých rozměrů jako ve zbytku táborového komplexu.
Důvody, proč vůbec rodinný tábor pro terezínské Židy v Osvětimi-Březince vznikl a zejména proč se částečně lišil od ostatních částí tábora, nejsou zcela zřejmé a průkazné. Mezi možná vysvětlení patří záměr nacistů využít rodinný tábor v Březince pro případné propagandistické účely, podobně jako Němci skandálně zneužili uvězněné Židy v Terezíně k filmovému vykreslení „humánních“ podmínek života v židovských ghettech.
Stojí za připomenutí, že tyto výtvory nacistické propagandy dodnes slouží jako důkazy popíračů holocaustu o neexistenci konečného řešení židovské otázky.
Osud vězňů ze zářijového transportu z Terezína se naplnil v březnu 1944, šest měsíců po jejich deportaci do Osvětimi. Tak zvané Sonderbehandlung, zvláštní zacházení spočívající v usmrcení cyklonem B v plynové komoře, nařídil počátkem března Adolf Eichmann, vedoucí židovského referátu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, jen krátce po té, co v rodinném táboře v Březince provedl osobně inspekci.
Naděje hnutí odporu
Ovšem informace o plánované likvidaci první části rodinného tábora nezůstala utajena a dostali se k ní členové hnutí odporu. Od té doby odbojáři aktivně působili na vedení rodinného tábora, aby jeho vězně připravili na organizované povstání. Nicméně Fredy Hirsch, židovský vězeň původem z Cách, který v táboře působil v roli kápa a v rodinném táboře prosadil zvláštní blok pro přibližně 500 dětí, na výzvu k revoltě nereagoval.
Počátkem března se o blížícím se zplynování československých Židů dozvěděli i členové tzv. zvláštního komanda vězňů (Sonderkommanda) , které nacisté v táboře Osvětim-Březinka zneužívali pod hrozbou smrti k otrocké „černé práci“ v krematoriích, zejména při spalování mrtvol lidí z plynových komor, třídění šatstva obětí, stříhání jejich vlasů a vytrhávání zubů.
Odbojová skupina členů Sonderkommanda tuto informaci přijala jako impulz k provedení vzpoury. Fredymu Hirschovi zprostředkovaně vzkázali, že Sonderkommando je připraveno se společně s československými vězni postavit SS.
Němcům se ovšem dařilo klamat táborové vedení cílenou lží o deportaci do jiného pracovního tábora. 7. března bylo 3791 vězňů přesunuto do karanténního bloku pod záminkou, že se jedná o nutné opatření před touto deportací.
Členové Sonderkommanda, kteří jako jediní vězni v Osvětimi-Březince znali dokonale postup vyhlazovacího procesu, odhalili v tomto manévru první krok ke zplynování.
Blokový písař Rudolf Vrba, který později spolu s Alfredem Wetzlerem z Osvětimi uprchl a ve slovenské Žilině v dubnu 1944 sepsal proslulou zprávu o nacistické vyhlazovací mašinérii, zkontaktoval Fredyho Hirsche.
V poválečném svědectví Rudolf Vrba vysvětlil, proč členové Sonderkommanda vkládali do rodinného tábora takové naděje a očekávání v souvislosti s připravovaným povstáním: členové rodinného tábora byli díky (v kontextu tábora Osvětim-Březinka) příznivým podmínkám k životu v dobré tělesné i morální kondici, byla to z jejich pohledu i reálné zkušenosti jedinečná příležitost provést organizovaný odpor.
Potíž byla v tom, že dobře zorganizované Sonderkommando očekávalo, že s revoltou začnou neorganizovaní a nepřipravení členové rodinného tábora. Sonderkommando se k vězňům mělo okamžitě přidat.
8. březen, den vraždy
Ještě jednou a naposledy se Rudolf Vrba s Hirschem sešel 8. března ráno. Vrba Hirschovi předal definitivní důkaz – zprávu o chystané zvláštní akci.
Hirsch si vyžádal hodinu na rozmyšlenou. Jeho rozhodnutím byla dobrovolná sebevražda. Když za ním Vrba ještě jednou přišel, na pomoc již bylo příliš pozdě. Fredy Hirsch, který byl v táboře znám jako ochránce dětí, si pravděpodobně nedokázal připustit, že by se děti z rodinného tábora staly v bojové vřavě bez sebemenší pochybnosti obětmi nepředstavitelného masakru.
Několik hodin po smrti Fredyho Hirsche byli členové rodinného tábora převezeni do prostoru krematorií. Členové Sonderkommanda stále ještě žili v naději, že Vrba dokázal Hirsche přesvědčit. Salmen Gradowski, člen Sonderkommanda, ve své kronice napsal:
„Čekali jsme, věřili jsme, že se to dnes stane, že dnes přichází poslední den, na který netrpělivě čekáme, že totiž zoufalá masa na prahu hrobu pozdvihne prapor a my že se ruku v ruce s nimi pustíme do nerovného boje. A nebudeme hledět na to, jestli je beznadějný nebo zda jím můžeme získat svobodu či život. Naší největší nadějí bude, že konečně můžeme tomuto pochmurnému životu dát hrdinský smysl.“
Členové Sonderkommanda však na signál k zahájení odporu čekali marně. Tak jako tisíce dalších obětí nacistického vyhlazovacího programu vyděšeně a se svěšenými hlavami sestoupili do svlékárny krematoria. Sonderkommando zatím nebylo dostatečně sebejisté k tomu, aby odpor zahájilo samo.
V noci z 8. na 9. března se bez sebemenších problémů Němcům podařilo zavraždit 3791 mužů, žen a dětí z terezínského rodinného tábora, převážně československých Židů.
Podle svědectví Filipa Müllera, dalšího člena Sonderkommanda, však přesto našli čeští a slovenští Židé alespoň vnitřní odvahu:
„Najednou kdosi pozvedl hlas ke zpěvu, jenž byl stále silnější, až se nakonec slil v mohutný chór. Lidé začali zpívat československou národní hymnu. Potom zazněla židovská píseň ,Hatikva‘. Ani během zpěvu esesáci nepřestávali lidi hrubě a brutálně bít. Jedinou útěchou na kraji propasti byla pro ty lidi společná smrt, kterou jim jaksi dovolili. Československou národní hymnou se rozloučili s krátkou, ale skvělou minulostí, která jim umožnila po 20 let žít jako uznávaná a plnoprávná menšina v demokratickém státě.“
Tak skončil životní příběh československých Židů, kteří se stali obětmi úspěšně naplňovaného plánu nacistického Německa na vyhlazení rasově méněcenných a podřadných evropských národů.
Šimon Krbec
(Citace převzaty z knihy E. Friedlera, B. Siebertové a A. Kiliana Svědkové z továrny na smrt.)
