K překrucování faktů o genocidách nedochází jen v arabských zemích a v bývalém Sovětském svazu, ale i v Evropě. Ať už jde o popírače holokaustu, či romského utrpení v koncentračních táborech. A zpochybňování masového násilí se stává stále akceptovanějším politickým postojem.
Autor textu: Šimon Krbec
Text vyšel v sobotu 3. března 2018 v deníku Mladá Fronta DNES
Píše se březen roku 1988. Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Michail Gorbačov dostává na stůl zvláštní dopis. Jeho autorem je známý vědec a bojovník za lidská práva Andrej Sacharov. V listu sovětského vůdce varuje před dopady událostí, které se v posledních třech únorových dnech odehrály v ázerbájdžánském městě Sumgajt. Podle očitých svědectví zde organizované skupiny ázerbájdžánských obyvatel zlynčovaly členy místní arménské komunity, mezi nimi i ženy a starce.
Sovětské oficiální zdroje bezprostředně po masakru o jeho průběhu i počtu obětí mlčí. Cílem Moskvy je sumgajtské události, během nichž naprosto selhaly svazové bezpečnostní složky, pokud možno utajit. Sacharov se proto Gorbačova ptá: „Chybějí veškeré informace o vyšetřování. Takový zločin nemohl nemít organizátory. Kdo jimi byl?“
Svět se o šokujícím pogromu, který výrazně posunul hranici mezietnického napětí v oblasti, dozvěděl o několik týdnů později. V západních médiích se hovořilo o selhání glasnosti i samotného Gorbačova. V rozhovoru pro list The New York Times Sacharov prohlásil, že násilnosti znamenají pro ázerbájdžánské Armény i obyvatelstvo Náhorního Karabachu skutečnou hrozbu vyhlazení. Na události zareagovali přední západní intelektuálové – například filozofové Jacques Derrida a Richard Rorty, kteří ve společném prohlášení napsali: „Doba pogromů, o které jsme si všichni mysleli, že skončila, je zpět.“
Na záchranu situace již však bylo pozdě. Sumgajtský pogrom, během něhož podle očitých svědků došlo k nepředstavitelným ukrutnostem, roztočil spirálu násilí a stal se jedním z hlavních impulzů následného dlouhotrvajícího arménsko-ázerbájdžánského konfliktu. V symbolické rovině masakr předznamenal nejen rozpad socialistického bloku, ale i éru masového násilí první poloviny 90. let, jak to známe zejména z oblastí bývalé Jugoslávie.
Je pozoruhodné, že ani třicet let po sumgajtských událostech většina otázek kolem masakru stále není zodpovězena. Jediné, na čem se arménské i ázerbájdžánské zdroje shodnou, je fakt, že násilnosti byly pečlivě naplánovány a oběti byly vybrány podle předem sestaveného seznamu arménských obyvatel města. Kdo byl organizátorem, nicméně dodnes není zřejmé. Odhady počtu obětí pogromu se pohybují v řádu od několika desítek až do stovek Arménů. Značně povrchní vyšetřování masakru ze strany sovětských orgánů zavdalo příčinu k řadě spekulací, zejména o jeho možných pachatelích.
Tyto spekulace jsou „živeny“ dodnes. V informační válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem se ztrácí řada podstatných skutečností, které by mohly pomoci usmířit znesvářené strany konfliktu. Například ty, které svědčí o nezištné pomoci některých ázerbájdžánských obyvatel, kteří zachránili před jistou smrtí své arménské sousedy.
Sumgajtský pogrom, jehož oběti si tento týden minutou ticha připomněli i poslanci Evropského parlamentu, je pro svět závažným varováním. Ukazuje, že absence spravedlnosti a seriózního bádání o příčinách a průběhu masového násilí vede pouze a jen k dalšímu násilí. Součástí příběhu je i důkladné a takřka učebnicové popírání masakru. Oficiální ázerbájdžánská pozice považuje i po třiceti letech sumgajtský pogrom za promyšlenou arménskou provokaci zinscenovanou agenty KGB, jejímž cílem bylo poškodit tamní autority. V komuniké ázerbájdžánské vlády, která veškeré informace o této akci považuje za snahu poškodit dobrou pověst své země, se dokonce objevuje odkaz ke konspiračním teoriím o příčinách sto let staré genocidy Arménů v osmanské říši.
Když se z oběti stane pachatel
Konspirační teorie přitom patří mezi základní stavební kameny popírání genocidního násilí od holokaustu přes rwandskou genocidu až po masové násilí v současné Barmě. V obecné rovině popíračská strategie předpokládá, že veškeré zprávy a důkazy o masakrech i zvěrstvech jsou ve „skutečnosti“ obviněními nebo zveličeními zločinů, za které v představách popíračů nejsou nakonec zodpovědní pachatelé, ale buď zcela, nebo alespoň částečně „domnělé“ oběti.
Židé i Romové si tak podle popíračů holokaustu mohli za svůj osud sami; „podvodníci krematorií“ prý zinscenovali holokaust jen jako záminku pro založení Státu Izrael. Imaginární mrtvoly v osvětimském vyhlazovacím táboře, který podle popíračů ve „skutečnosti“ sloužil ke zcela jiným účelům než k systematickému zabíjení, měly údajně za cíl získat od Německa tučné odškodné. A tak dále.
Svým způsobem je popíračství absolutním vrcholem politické demagogie. Oběti a přeživší masového násilí – včetně žen a dětí – se degradují na podlé konspirátory, kteří si buď vše vymysleli, nebo své útrapy nepřiměřeně a účelově zveličují. Z pachatelů se tak snímá veškerá vina za zločiny, které se buď vůbec nestaly, nebo byly spáchány samotnými oběťmi. Podle popíračů holokaustu tak v nacistických ghettech a koncentračních táborech Židé zabíjeli Židy a Němci – včetně Adolfa Hitlera – buď o ničem nevěděli, nebo pod tlakem válečných událostí dostatečně „nezvládli situaci“.
V pragmatické rovině je cílem popíračství zbavit skupinu pachatelů veškeré zodpovědnosti a viny, morálně ji očistit a především důsledně vyloučit jakékoli podezření, že zabíjení bylo systematické a plánované. Tedy že šlo o akt genocidy. Popírání – jako každá politická demagogie – má však vedle racionální složky i složku iracionální. Popíračské „teorie“ dokážou prosazovat dvě nebo i více protichůdných tvrzení zároveň – například že důkazy o umírání obětí osvětimského tábora jsou smyšlené; pouze několik set tisíc lidí zemřelo v důsledku epidemií; ale veškeré počty obětí jsou beztak zmanipulované.
Tato zdánlivá „nelogičnost“ perfektně funguje – je totiž nesmírně obtížné s popíračem diskutovat, protože ten si jako argument může v každou chvíli vybrat libovolnou verzi svého příběhu. V tom zároveň spočívá i největší nebezpečí a riziko popíračské politiky: z podstaty svého založení zabraňuje civilizovanému dialogu a možnosti nalezení shody.
Proti demagogům
Popírání genocid dávno není jen praxí arabského světa, zemí bývalého Sovětského svazu nebo západních neonacistických kruhů. V parafrázi na Derridův a Rortyho výrok z přelomu osmdesátých a devadesátých let můžeme konstatovat, že poválečná doba popírání holokaustu, o které jsme si všichni v Evropě mysleli, že skončila, je zpět.
V západní Evropě, tedy v tzv. starých členských zemích EU a v Británii, je popírání holokaustu čím dál intenzivněji akceptováno jako oprávněný politický postoj. V nových členských zemích jsme svědky politické renesance antisemitských a protiromských postojů a s nimi spojené extrémní formy historického revizionismu.
V Polsku tento týden vstoupil v platnost kontroverzní zákon o Institutu národní paměti, který má za cíl očistit polský národ od veškerého spolupodílu na vyvražďování Židů během druhé světové války. Fakticky bude tato nesmyslná norma kriminalizovat každého novináře, který napíše o protižidovských pogromech, na kterých se Poláci během druhé světové války prokazatelně spolupodíleli. A přestože polský prezident požádal Ústavní soud o přezkoumání právní novely z hlediska svobody projevu, vrcholní představitelé země stačili veřejně napáchat řadu škod svými skandálními výroky o spoluvině Židů za holokaust.
V českém parlamentu a médiích se zase rozhořela debata o míře utrpení obětí romského holokaustu na našem území, která prozatím skončila obrázkem jako vystřiženým z třicátých let minulého století: fotografií uříznuté prasečí hlavy na pietním místě obětí romského koncentračního tábora.
Je zřejmé, že Evropa vstupuje ve vztahu ke své minulosti do zcela nové etapy. Politické tendence zpochybnit, nebo přímo popřít události masového násilí budou čím dál víc „destabilizovat“ veřejnou diskusi. Ve střetu s demagogií a iracionalitou je navíc těžké uspět s fakty a racionálními argumenty, a tak se kritika popíračů může snadno proměnit v obdobnou formu politické demagogie.
Mezi hlavní rizika současnosti ovšem patří tendence omezit svobodu historického bádání v oblasti moderních dějin. Pouze seriózní výzkum může politickým elitám poskytnout doklady a poučení o taktice popírání a zpochybňování historických událostí masového násilí – ať se jedná o neonacistické „teorie“, o osvětimské lži, sumgajtský pogrom, nebo masakry v bývalé Jugoslávii.
V každé „kultuře popírání“ nalezneme shodné prvky, které vycházejí z celkového sociálně-psychologického založení lidského druhu – a v tom spočívá i naděje, že je demagogy možné porazit.
